Stařec, který vozil volavky přes řeku

18. září 2012 v 14:16 | Riveän |  Povídky Rivean
Dnes vám, děti, povím příběh starý tak jako Studenná Lososí řeka, točící se pod Zaječím skokem.
Ano, uhodli jste - dnes přidávám první ze starých pověstí, svých pseudobájí, kterými si vybíjím... a víte, že ani sama nevím co? Nejspíš mi tyto pohádky dávají možnost utéct kamsi do imaginárního světa. No, souzení těchto dílek raději přenechám Vám, čtenářům.
Na úvod třeba říci, že v tomto konkrétním případě se nejedná o severský příběh, ani o některou z těch opičáren, které se vypráví pod Štítovými horami. Dnes vám povím báji, vyprávěnou po generace v malých vesničkách daleko po proudu Bouřné řeky, v hustých, mlžných, borovicových lesích u jezera Tatsuga.
Abych nezapoměla - jako každá správná báje má i tato vysoce vznešené poslání - v tomto konkrétním případě jde o báji až nechutně poučnou :)



Na pravém břehu jezera Tatsuga, tam, kde se pokaždé zjara voda rozlévá a zaplavuje celé údolí, se za těch časů choulila malá vesnička. Všechny domky se zdály na chlup stejné - rákosová střecha, hliněné stěny, hadry natažené v oknech a pod každým z nich pár čerstvě zoraných pruhů pro setí rýže. Jedna z chýšek se však přece lišila. Nestála ve svahu tak jako ostatní, ale mnohem níž, přímo na břehu u cesty vyšlapané v husté trávě. Přestože políčka okolo mohla mít pro pěstování nejvíce vláhy, řádky byly pusté a žlábek pro zavlažování zarostlý kopřivami a pelyňkem.

V tom domku bydlel starý muž, stejně chudý jako ostatní, stejně tvrdohlavý a připoutaný k tomu místu jako každý jiný obyvatel vesnice. Neměl jinou barvu vlasů, neměl jiný klobouk, ani jeho oči nesvítily cizí barvou. Přesto se stejně jako jeho dům i on sám lišil. Každý den, když ostatní okopávali strouhy, stavěli hrázky proti divoké jarní vodě, nebo se jinak starali o úrodu, vytáhl starý muž pramici na jezero a sám se posadil s pádlem v ruce doprostřed loďky. Potom už jen čekal - někdy hodinu, jindy dvě nebo tři. Čekal, až přiletí volavky a posadí se okolo něj. Obvykle se dočkal, až když ostatní vesničané popadli cepy a motyky a dotěrné ptáky vyháněli ze svých polí. Volavky totiž vytrhávali šťavnatou mladou rýži z políček, lovily žáby a myši a občas štípali malé děti do rukou. Vesničani tyhle škůdce drželi dál od vesnice jak kvůli úrodě, tak ze strachu z povídaček. Volavky byly jako povodně, alespoň tak to říkaly staré báby - mohli jste se modlit, zahánět je, ale oni i přes všechno ve stejnou dobu přicházeli každý den.
Nezbývalo než ráno popadnout motyku, rýč, nebo alespoň větev a bránit se.

A právě v tom byl starý muž jiný než ostatní. Nebránil se, nebojoval. Raději seděl na své pramici a čekal. Po nějakém čase přisedla na pramici první volavka a povídá: "kde je tvá žena, starý muži?"
Starý muž vyndal z úst stéblo ostřice a odpověděl: "dobře víš, má drahá, že moje žena je dávno mrtvá."
"A tvé děti, kde jsou?" zeptala se druhá, jen co dosedla na pramici.
"I mé děti smetla voda, má drahá," řekl a odrazil loďku od břehu. Hladina se zakmitala a z nebe se snesl další pták.
"Pověz mi, starý muži, proč vozíš volavky přes řeku?" naklonila čtvrtá hlavu.
Starý muž chvíli přemýšlel, potom silně zabral pádlem a odvětil: "protože povodeň přichází jako volavky. Také jsme je zaháněl, bral jim jídlo a bil je motykou. Pak mi jezero jednou na jaře odneslo ženu i děti," hlas se mu zachvěl, ale nezlomil. Koneckonců ptaly se ho každý den a on vždy odpovídal stejně, pomalu si začínal na tu pravdu zvykat.
"A tak teď vozíš volavky přes řeku, za šťavnatější trávou, za vypasenými žabkami?" roztáhla pátá zobák, jako by se smála jeho pošetilosti.
"Ano," odvětil suše.
"Jenže volavky jsou jako povoděň, starý muži, na to nezapomínej," mávala šestá křídly. A stařec mlčel.

Hůl ještě mnohokrát pročísla hladinu, ale volavky už nepromluvily. I starý muž se mlčky zahloubal, ponořil do svých myšlenek, houpal se vsedě, jak zabíral pádlem a občas přežvýknul stéblo ostřice. Konečně špice pramice narazila na břeh, ptáci vzlétli k obloze a stařec se vrátil domů.
Druhý den, když se všichni pustili do práce, okopávali strouhy a zalévali rýži, vytáhl starý muž pramici na jezero Tatsuga a pak čekal, dokud volavky nepřilétly.
"Kde je tvá žena, starý muži?" zeptala se první.
"Dobře víš, má drahá..."

A tak dny plynuly, jaro zlátlo, léto se přelilo do barevného podzimu a ten nakonec v chladnou zimu. Vesničané sklidili rýži, chovali své děti na klíně, ženy se bavili v kruhu. A starý muž pořád vozil volavky přes řeku. Nebýt dobrých lidí, starých přátel, kteří mu nechávali trochu prosové kaše přede dveřmi, dávno by zemřel hlady.
Tak skončila zima a tající sníh z okolních hor zvedl hladinu jezera, údolím se hnala přivalová vlna. Lidé, skrytí ve svých skromných chalupách, ženy a děti schoulené v náručí manželů, se modlili, aby hráze vydržely a voda nedosáhla až k vesničce ve svahu. Vlnky šplouchaly, jezero hučelo, ale domky byly vysoko. Až na jediný. Starý muž se držel rákosové střechy a jeho prsty pomalu povolovaly. Ještě stihnul zvednout oči - spatřil šedé volavky, jak se slétají na střechu jeho potápějícího se domku.

"Povodeň je jako volavka, starý muži. Nemůžeš jí dát hory, šťavnaťejší pastvu a vypasenější žabky, když chce zaplavit údolí, vytahávat rýži a strhávat střechy," řekla sedmá volavka a rozevřela zobák skoro jako by se smála.



|na počest nejkouzelnějšího stvoření, které znám - volavky popelavé
 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama