Kronika klanu Jestřábů - díl první: Zasvěcení

18. dubna 2013 v 1:27 | Riveän |  Povídky Rivean
Čas se nachýlil, panstvo..
A tak tu máme další díl, přesněji řečeno první díl Kroniky klanu jestřábů. Opět prosím o commenty, opět děkuji za návštěvu... a i přes nutkavý pocit, že jsem určitě něco zapomněla, raději pomlčím. Nuže čtěte, děti :D

Název: Kronika klanu Jestřábů, díl první - Zasvěcení
Prolog: ZDE
Autor: Rivean Volavka
Žánr: fantasy (více méně)
Věnování: Akai, z hrdého klanu Uchihů, nejvěrnější z věrných



Brázdu celé dopoledne halila bílá mlha, vykukovaly jen podivně zpitvořené, rozmazané špice smrků a jedlí. Seděla jsem nahoře na stráni a bezduše zírala před sebe. Užíralo mě černé svědomí, kocovina a hlad - jíst jsem se ovšem v zájmu svého žaludku neodvažovala. Občas jsem si prohrábla nazrzlé vlasy, promnula zelenošedé oči a pokusila se soustředit na Hru. Nešlo to. A to mě ten den čekalo Zasvěcování - jak budou kurva zasvěcovat beze mě, bez svojí druidky? Bez druidky, co se před pár hodinami zkalila jak prase a herně i neherně se zachovala víc než dementně! Pročísla jsem si vlasy a prokřupala prsty. Do pekel s tím.
Nemohla jsem se na nic soustředit, za boha jsem nedokázala v mysli vykouzlit z hromady klacků, kamení a roští, strategicky umístěné na malém kopečku nad rybníkem, epickou pevnost s obrovskými hradbami, magickým druidským kamenným kruhem a vysokou věží s desítkami praporců s obrovským modrým jestřábem. Ne, to místo i přes veškerou snahu vypadalo ještě ubožeji než já s kocovinou.
Děsilo mě, že s přibývajícím věkem ubývalo mé schopnosti imaginace. Čím sílily všední problémy jako pobyt na kolej, zkoušky, přítelovy přítulné kamarádky a podobné obvyklé nešvary, tím slábla moje představivost. Dokázala jsem sice i nadále hodinu mluvit o funkci hektokotylového ramena olihní a místech výskytu šťovíku a koniklece, nezvládala jsem se už ale ponořit do příběhů, vžívat se do něčeho nereálného. Roste ve mě obava, že jsem vlastně nikdy nebyla moc dobrá druidka - ochránkyně Ducha světa, přechovávající moudrost klanu. Ne, veškeré znalosti vybájeného světa za naším domem prostě protekly mou hlavou a zachytili se někde na dně polštáře. Probudila jsem se po dlouhém zimním spánku postrádajíc všechno, co jsem naučila lidi okolo sebe.

"Zdar, Yaraki!" zahlásila za mými zády Akai a šťouchla do mě. Málem se mi obrátil žaludek.
"Snad, budiž zdráva, sestro!" zahudrala jsem. Aka se zamračila, ale k nějakým opravám se moc neměla.
"Nemůžu se ňák dostat do nálady dneska...," opravila jsem se tedy já a vstala jsem. "Měly bysme vyrazit, bejku. Těšíš se na Zasvěcování?" optala jsem se ještě po cestě.
"Ale jo. Jen doufám, že se to zas nějak neposměje. Tu poslední frašku bych si zopáknout nechtěla." Odvětila jsem pokýváním a vší silou se pokusila opět zapojit představivost. A nic. Můstek přes potok, který jsme právě překračovaly, zůstával i nadále dřevěným můstkem bez jakékoli stopy po něčem fantastickém. Tak už se, kurva, soustřeď!
"Mimochodem cos včera dělala, vypadáš fakt mrtvě...," poznamenala má společnice a zase do mě šťouchla. Upozorňovat na tím vyvolanou nevolnost se mi úplně nechtělo a tak jsem nechala otočený žaludek otočeným žaludkem a odvětila: "ani nechtěj vědět... připadám si hrozně."
"Počkej, počkej, nebyli jste "posedět" s tím od těch... no jak si říkaj - Černý Psi?"
"Jop, byli...," povzdechla jsem si snad po sté.
"Nelíbí se mi, kam tenhle hovor spěje," opáčila Aka a poohlédla po mě káravým pohledem.
"Říkám ti, ani se neptej..." A tak se neptala.
V podstatě bez hlesu jsme zamířily do Vysoké síně na vršku kopce nad Brázdou. Cestou jsem minuly, opominu-li pár hromádek kamenů a prkýnek, ještě několik lidí z klanu - malou Terku, Kuřete s jeho obvyklým posměšným výrazem, Ačinu sestru malou Máju... vše se zdálo naprosto v pořádku - jen kdyby jako tradičně nechyběl můj milovaný bratr.

Prošli jsme vchodem krytým bambusovou rohoží a ocitly se v největší z našich "chýšek", podlahu tvořila pečlivě udusaná hlína, po stranách ležely různé vlněné dečky, misky a pokřivené ručně pletené proutěné košíky. Vnitřkem místnosti se proplétaly větve obrovského dubu a husté křoví pichlavých trnek, choulících se pod starým stromem. Náš náčelník zvaný Čtvrtý, nejmocnější muž klanu, seděl na velkém, plátnem obloženém kameni s připevněným proutěným opěradlem a dřevěnými rukojeťmi.
Pokynul nám hlavou a pak zavolal: "Vlnko, pojď sem!" načež se zpoza rohu vynořila snědá dívka s tmavohnědými kudrnatými vlasy a protáhlým kobylím obličejem, v rukou držela vodní dýmku a naprosto dementně se usmívala.
"Čau Čtvrtý," odvětila jsem na předchozí pozdrav a pokusila se o úklonu - stejně jako jakékoli ostatní hraní mi to ten den nešlo. Vypadala jsem spíš jak kachna, čistící si pěří.
"Myslím, že by bylo na čase začít hrát," prohlásil náš náčelník pohoršeně a zamračil se. Jenže jemu se to povídá, nemusí nic předstírat, nic si představovat, aby mluvil historickým jazykem a obecně působil nenormálně.
Zavřela jsem oči, znovu se uklonila a vší silou vytěsnila veškeré včerejší události - tak moc jsem chtěla zmizet před vším reálným, utéct do toho kouzelného fantaskního světa.

---

"Místnost" kolem mne se najednou rozestoupila, strop se posunul o několik stop výš, na stěnách v závěsech zářily louče. Podlaha zhrubla v kamenné kvádry. Obrovský strom ani kolem se točící trnky nezmizeli, jen křeslo pod ními se proměnilo v trůn z leštěného buku, obkládaný kožešinami, nad nímž visel obrovský okrově hnědý praporec s nádherným ornamentem modrého Jestřába, našeho hlavního božstva a ochránce. Náčelníkův pláštík umělé barvy se najednou leskl nejdražším, starodávně vyhlížejícím sametem, v krbu praskal oheň, na kulatém stole svítily měděné kalichy, talíře a vázy. Venku zařehtali koně.
Čtvrtý znovu promluvil: "nechám osedlat koně. Klan se nyní sejde zde, v hlavní síni k poradě, po níž přejdeme v Posvátném háji Caerském k Zasvěcovacímu rituálu."
Akai svorně se mnou přikývla a Čtvrtý i se svou následovnicí zmizel po schodech vedoucích přes hodovní sál až k pobitým dubovým dveřím - vchodu do Jestřábí hlásky, hlavní budovy pevnosti Větrov.
Když zmizeli, usadila jsem se na svém místě po náčelníkově levici.
"Aspoň tu ta kráva nechala vodnici," poznamenala jsem a přisunula dýmku k sobě.
"Tyhle jižanské vymoženosti ti přece nemohou dělat dobře," pohoršovala se Aka jakmile se usadila po pravici náčelníka: "ale s krávou souhlasím."
"To je tím, že je odmítáš zkusit, jako dýmky myslím. Pomáhají mi... ponořit se do druidského transu," zazubila jsem se: "...a taky zapomenout na včerejší večer."
"Zdá se mi to, nebo mi to nakonec vážně chceš říct?"
"Budeš mít zas haldu připomínek..."
"To si piš. Ale popravdě zatajováním už si moc nepomůžeš. Stejně tuším, cos zas provedla," nasadila snad nejkáravější pohled, jakého je vůbec schopna. A že káravé pohledy jsou vyloženě její parketa.
Dlouze jsem natáhla a vydechla obláček kouře. "Tak fajn, máš to mít. Spala jsem s tím co vede Černý Psi." Polkla jsem trochu tichého hněvu a trpkého ponížení.
"To si děláš! S kterým?"
"No s kterým asi, s tím starším...," bylo mi čím dál hůř od žaludku.
"S tím kurevníkem!" vydechla Aka naprosto zaskočeně: "vždyť jsi naše druidka. U všech bohů a oni hrajou úplně jinou Hru, to je ještě horší než kdyby byli jen naši nepřátelé! Takhle jsou mnohem víc než to! Jak si to s ním vůbec mohla dělat... zrovna s ním. Mě z tebe jednou hrábne, fakt," dokončila myšlenku a sepnula ruce.
"Byla jsem zkalená. Jako naprosto zkalená, jako ještě nikdy. Hrozně se stydím a mrzí mě to. A taky mě strašlivě bolí prdel," snažila jsem se obhájit možná více před sebou samou než před ní.
"To jsem nepotřebovala vědět...," povzdechla si znovu: "a co tvůj šermíř, ví to?" Odpovědi už se nedočkala, neboť se do místnosti nahrnuli snad všichni důležití členové klanu (vyjma mého bratra samozřejmě).

Do čela, mezi mne a Aku se posadil náčelník, naproti němu kráva Vlnka, klanová vlezdoprdelka a vymatlaná hlava. Kruci jak já tu holku nesnáším!
Dále u stolu seděl ještě Kuře, náš velitel stráží - v zásadě velitel čehokoli ozbrojeného v klanu, Jursalka, stájník a Ochránce pastvin, malá Terka, jejíž hlavní starostí bylo zásobování, a Vin, pojmenovaný dle pistolníka ze Sedmi Statečných, o kterém nikdo přesně nevěděl, cože pro klan dělá. Tak jako tak, byl tam a stejně jako všichni ostatní se tvářil nadmíru důležitě.
"Dle klanových pravidel je třeba těsně před obřadem odhlasovat přijetí nového člena. Opakuji, že musí souhlasit všichni, neboť se jedná o zásah do Hry a světa samotného," ujal se Čtvrtý slova: "ať zvednou ruce ti, jež jsou proti přijetí."
Podle očekávání se nikdo nepřihlásil. V téhle fázi už nikdo proti nebývá - vzniklým připomínkám se potenciální člen musí postavit dávno před posledním zasedáním.
"Druidko," obrátil se na mě. "Dáváš čestný slib, že Itami složila zkoušky, že pozná každý strom, zvíře, či člověka, že ctí zákony světa?"
"Zaručuji se za ni," odvětila jsem a uklonila se. Všechny tyhle formality jsou přece tak zbytečné!
"A ty, šamanko, zaručuješ se za Itami, dáváš čestny slib, že zná každého ducha, či démona, jež sídlí v tomto světě, že dokáže pohlédnout dále než jiní smrtelníci?"
"Zaručuji se za ni," potvrdila Aka.
"I já se zaručuji, že Itami zná pravidla světa, jejím tělem proudí síla Trnkového Jestřába, našeho ochránce. Zaručuji se, že ctí všechny klany i svět samotný. Ptám se tedy podruhé, kdo souhlasí s jejím přijetím do Klanu?" dokončil náčelník.
Nad stůl se zvedl les rukou.

---

Lesním houštím po strmé stezce Brázdou sestupovala skupinka jezdců. Vedl je štíhlý vysoký mladík na tmavém hnědákovi, oba oděni v modrou zbroj s jasně okrovými řemínky. Střed karavany tvořilo několik pěších se štíty, jdoucích v ochraném kruhu okolo mladičké dívenky s rozčepýřenými zlatohnědými vlasy, umě ozdobenými pelyňkem a šalvějí - bylinami odhánějícími duchy zemřelých. Přeci jen tato dívka ještě nebude jestřábem, až vstoupí na jestřábí pohřebiště a bude kráčet po mohylách předků - kterým by se cizinec překvapivě nemusel líbit.
Párkrát jsem si je všechny přeměřila pohledem a uvědomila si, kolik nás za těch pár let přibylo. Kdysi jsme si na "indiány", jak nás trochu hanlivě označovala valná část kolemjdoucích civilistů, hráli jen já, Aka, Čtvrtý a naši malí sourozenci. Z několika pokrevně spřízněných výrostků se v průběhu tří let vyklubal nejméně třicetičlený klan zapřísáhlých ornitologů, nemluvě o dvanácti dalších frakcích, které se ke Hře přidaly. Třikrát hurá!
Pobídla jsem svého vlastního koně - jako jedna z mála koně reálného - a zamávala Ace, abych jí naznačila, že jedu napřed. Rozhodla jsem se nevěnovat pozornost bolesti břicha a rytmickému bodání v obou spáncích, prostě jsem potřebovala vyjet nahoru nad Brázdu a cválat a cválat a cválat... až za horizont, do západu slunce, jak by bylo jistě psáno v chytrých, epických knihách. Ale nikdo nechce cválat někam doprdele jen tak, protože je to "kůl" a vypadá to drsně. Člověk cválá pryč od věcí, které udělal a udělat nechtěl, kterých se bojí a neumí se jim postavit. Tak už si přiznej, jak moc seš zbabělá!
Z bezpředmětného a nicneřešícího sebemrskačtví mě vytrhl až náraz o hrušku, když můj sivák nečekaně zrychlil. Zavyla jsem bolestí, před očima se mi zamlžilo. Po chvilce strnulosti, kdy se mé tělo patrně rozhodovalo, jestli vyhodí veškerý obsah žaludku nebo nikoliv, jsem konečně strhla otěže doleva, neboť mě tento incident mimo jiné upozornil, že už jsem dávno minula posvátný Caerský háj, místo odpočinku Jestřábích předků. Zpomalila jsem do klusu, trochu se vydýchala a pokračovala úzkou prašnou cestou podél olšového hájku.
Jsme kráva blbá. A nevěrná. Dobře, fajn, asi jsem si to měla přiznat, jsem děvka nevěrná a budu hořet v pekle. Mimo to nedokážu už ani pořádně zahrát něco, co jsem si vymyslela, kazím Hru všem okolo, jen abych si nepřipadala hloupě před klukama. Zasloužila bych dostat pořádně po držce, natrhnout prdel a spálit a po...
Prudký úder do břicha mnou zakymácel, až jsem málem přistála na zemi. Hiro, můj kůň, totiž z neznámé příčiny prudce zabrzdil a já se dnes již podruhé praštila o sedlo: "Kurvafix!" zařvala jsem, za což jsem se v zápětí pětkrát proklela - nebyla jsem ani půl kilometru od putující karavany a křičím tu jak na lesy.
"Co se děje, brouku?" poplácalo jsem ho v zápětí po pleci.
Nepohnul se ani lísteček, ani ptáček nepísknul. Hiro překvapivě neodpověděl.
Seskočila jsem, prohlédla mu kopyta a znovu pohledem prozkoumala cestu, kterou jsem přijela i blízké rozcestí. Nikde ani živáčka.
"Tak čeho ses lekl?" zamumlala jsem spíš pro sebe a vynaložila zbytky energie do druidské vcítění - tedy hledání života a rozpoznání jeho druhu. Necítila jsem samozřejmě nic, protože nic takového jsem si nevymyslela, neplánovala vymyslet. Chtěla jsem se jen projet, zasvětit Itami a zase zmizet doma v teplé posteli, kde bych si z hlavy vyklepala svědomí, kocovinu a zbytky znalostí Hry.
A v tom jsem ho uviděla. Obrovského černočerného psa.
Stál na rozcestí přímo naproti mě, v klidném postoji, s vyplazeným jazykem jak za parného jarního dne oddechoval. Tmavé oči se mu leskly, černé chlupy na nohou slepovalo bahno do tuhých chuchvalců. Stál tam jako přízrak, ale nebyl to můj přízrak, neznala jsem jeho obrys, tu barvu, ten nápad. Byl to nějaký cizí přízračný pes, který se objevil v mém světě.

Pak jsem to pochopila - tohle už dávno není můj svět, nepatří mi, neznám ho a neovládám. Nezasloužím si být druidkou, protože postrádám základní schopnost druida - znalost Ducha tohoto světa.
Naprázdno jsem polkla, čelo se mi orosilo. Chytila jsem otěže, vyhoupla se do sedla a tasila meč.
"Kšá, mrcho!" zamávala jsem s ním ve vzduchu. Pes se nehýbal. Začala jsem s koněm couvat aniž bych měla cokoli v plánu? Utéct? Vyjet proti němu? Byla jsem moc zmatená než abych zareagovala. Jakkoli zareagovala.
Zachránily mě až povědomé hlasy v dálce. Černý pes se nevzrušeně otočil a zmizel za železničním přejezdem kousek pod rozcestím.
"Druidko!" ozval se Čtvrtého hlas: "měla jsi nás očekávat v..."
"V posvátném háji mých předků," hlesla jsem.
"Děje se něco? Viděla jsi snad nějaká znamení?"
"Ne, můj pane, nic na zemi, ve vodě, ani na obloze nemá námitek vůči dnešnímu obřadu, Duch světa je smířen a spokojen," mírně jsem se uklonila.
Zopakoval toto gesto a předjel mě následovánncelou kolonou. Bezduše jsem zírala jak mizí za ohybem mladého smrkového lesíka lemujícího Caesrký háj.
"Jedeš?" otázala se Aka, když ke mě jako poslední ze skupiny dorazila.
"Jo, jedu." Naposled jsem se ohlédla směrem, kterým černý přízrak zmizel, ale pak jsem přece jen pokračovala.
"Akai, neviděla jsi cestou něco divného? Nějaká... znamení?"¨
"Jak to myslíš znamení?"
"Já jen jestli tě třeba nenapadl nějaký nový zasvěcovací proslov," zalhala jsem improvizovaně.
"Jo ták, něco mám v hlavě." Ani tenhle zdánlivý klid, hovor s přáteli a bezpečí klanu mě příliš neuklidnil. V mém světě je někdo další, někdo mi ho chce vzít a já zapomněla jak se bránit.

Sesedli jsme a seskupili se při vstupu do háje. Šlo o nepříliš rozlehlou kotlinu, nížinu, kde pramenily na jednom místě hned tři potoky. Místo to bylo podmáčené s bujnou a nevšední vegetací, která se tam zachovala jen díky nemožnosti těžit dřevo v takhle vodnaté oblasti. Kraj háje sice lemovaly obyčejné maliníky, uvnitř se ovšem skrývala nejméně desítka druhů bahenních trav, blatouchy, nízké bezy a angrešty, nemluvě o květinách i mě, zapálenému biologovi, neznámých. Bylo to z pohledu rostliného opravdu vyjímečné místo - pro nás získávalo kouzlo ještě legendou o zrození Hvozdu a "prvotním životu", který vytryskl ze země právě v místě pramenů a spolu s ledovou, průzračně čistou vodou se šířil dál.
Naši dva nejlepší kopiníci zůstali u vchodu do háje, tam kde vytékal jeden z potoků a kde se pod maliníky rýsovala neznatelná stezka vedoucí do nitra posvátného místa, štíty a zdobená kopí připravená v pozoru. Všichni válečníci, stejně jako my, zástupci klanu, odložili veškeré zbraně na jednu hromadu - tam kde spočívají předkové přece nemůžeme tahat válku a zbraně - naši "staří" si všeho válčení užili dost za života, nebudeme přeci rušit i jejich spánek.

Trochu ve mě zahlodala myšlenka povědět náčelníkovi o černém psovi, varovat ho před něcím a vlastně před ničím. Co bych řekla? Viděla jsem černého přízračného psa, kterého jen tak mimochodem nemá žádný z klanů ve znaku krom k naší Hře nepatřící frakce, kterou zná stejně jen minimum z nás a navíc jen z reálného světa. Jo a vyplašil mého všemi bitvami otrkaného koně, ale nepatří do Hry protože jsem si ho nevymyslela? Budu vypadat jako blázen...
A tak jsme beze strachu - a hlavně beze zbraní - vyrazili vstříc životadárným pramenům. Cestička se různě klikatila, trnitá, dokonale divoká křoviska zpomalovala náš postup. Čím jsme byli hlouběji, tím se potok více rozléval do stran a háj byl hustší. V měkkém bahně jsem rozeznávala desítky různých stop, desítky květů a rostlin. Okolo mě cinkaly rolničky v rukou mých bratří z klanu, zvonící na počest mrtvým druhům. Země byla vlhká, všude voněla míza a pupeny. Nikdo nepromluvil slova, jen Itami na mě několikrát vrhla neskonale oddaný výraz. Nemohla jsem si pomoct a z krku sundala kruhový amulet se třemi v kruhu běžícími hřebci, amulet bohyně Epony.
"Itami," šeptla jsem: "vem si tohle, nepatří to k zasvěcení, ale vem si to, ode mě. Když máš ten slavnej den..." Div jí to nevehnalo slzy do očí.
To už jsme ale dorazili k velkému vývratu, pod jehož kořeny bublalo průzračné jezírko. Na oschlých mrtvých kořenech visely ve snopcích věnce z pelyňku a šalvěje, podobné tomu vpletenému do Itaminých vlasů. Až bude jednou z nás, nebude už ochranu před duchy potřebovat a její věnec tu zůstane jako symbolická oběť.
Já, náčelník a šamanka Aka jsme pozvolna přešli pod vývrat a Itami postavili před sebe, klan nás bez hlesu obestoupil.
"Jménem Ducha Světa, jež je společnou částí každého z nás a všech ostatních živých bytostí, proudem života, který nás spojuje, jménem věčného světla a noci tě přijímám do klanu Trnkových Jestřábů. Jednej vždy jen ke cti svého klanu, opatruj svět okolo sebe. Cti duše proplouvající okolo tebe, neboť stejně jako jsou oni součástí tvou, i ty jsi součástí jejich, jen jedním ze zrnek v proudu života," prohlásila jsem a modrou hlinkou jí udělala trošu křivou a nesouměrnou čáru od kořene nosu až k jeho špičce.
"Jménem Ducha Jména, jež je tvou jedinečnou duší, tvou osobitostí a silou, jménem tvého vlastního odhodlání a vůle, tě přijímám do klanu Trnkových jestřábů. Konej jedině tak, abys přinesla slávu svému lidu a sama sobě, neboť to, na co lidé budou vzpomínat, je tvá duše jména, jsi to ty sama," pokračovala Aka, dokončila modrou čáru od kořene nosu až nahoru k vlasům a obratným pohybem jí z vlasů vypletla věnec z bylin.
Jako poslední promluvil Čtvrtý: "jménem Ducha Klanu, jenž nás krví spojuje v jednu rodinu, jež v nás uchovává sílu a hrdost našich předků, tě přijímám a vítám v klanu Trnkových Jestřábů. Jednej nám ke cti tak, aby i tví potomci nesli kapku krve velké válečnice Itami, Trnkového Jestřába." A svorně s námi i celým klanem se uklonil, převzal od Aky věnec a pověsil jej na kořeny vývratu k ostatním.

Všichni se začali pozvolna usmívat, veškerý stres a napětí opadl, každý byl najednou z nějakého neuchopitelného důvodu veselý. Přesně do okamžiku, kdy se o Vinovu hruď zastavil šíp. Vin zůstal stát a nevěřícně na vystřelený projektil zíral.
Šíp? A tady? Nikdo přece neútočí na neozbrojené na posvátné půdě!
Na Vinovi bylo jasně vidět, že neví, jestli má zahrát svou smrt a nebo říct spíš něco jako "děláte si prdel, vy neznámí kreténi?"
Když přiletěl další šíp couvla jsem k vývratu. Postřelil totiž někoho těsně vedle mě. Ač vycpáváný, byl to šíp černý a roztřepenými letkami, moc dobře udělaný na nějakého amatéra. Musel to být někdo kdo hraje, jinak to vysvětlit nešlo. Postrádal však jakoukoli známou klanovou značku.
V tom přiletěl další a další šíp a z pole a lesíku po krajích háje se najednou začali vynořovat postavy v čených zbrojích s hrozivými maskami na tvářích a ještě strašlivějšími zbraněmi v rukou. Pobijí nás tu jako ovce! Chtělo se mi křičet, když jeden z nich vztyčil na svém kopí tmavočervený prapor s černým psem trhající bílého havrana vedví.
"Stůjte! O co tu jde?" nasadil Čtvrtý svůj standartní diplomatický způsob "boje". Odpovědí mu byl zásah kopím - s tak se poslušně skácel na zem před pramenem.
Nemohla jsem se pohnout ani o píď přestože jsem měla nejsnazší cestu k úniku. "Je to moje vina," zajíkala jsem se, dokud mě na krku nezastudila čepel a kolem boku nezahřála něčí ruka.
"Jen dva dny," ruka mě zlomila v pase a hlas podivně zhrubnul: "a už tě mám zas takhle pěkně ohnutou."
Nezmohla jsem se na nic, než zoufalý a zcela nehraný výkřik.

Toho dne padl klan Trnkových Jestřábů. Ti jenž nebyli na nejposvátnějším z posvátných míst pobyti, byli zajati, svázáni a hozeni na hromadu jako vepři. Několik Černých, jak se jim okamžitě začalo říkat, strhlo vývrat s věnci takže zavalil pramen potoka. Nájezdníci rozdupali mokřinu, pochytali naše koně, sebrali nám zbraně.
Když mě těsně před večerem táhli do stanu jejich šamana a náčelníka v jedné osobě, k tomu staršímu ze dvou bratrů, věděla jsem, že to nejsou žádní Černí nájezdníci nebo Černí skřeti, je to jen banda špinavých Černých Psů, co mi ukradla můj svět.




.
Holahoj, děcka, právě mě napadla super hra pro všechny zasvěcené. Každý díl bude následovat jedna místopisná otázka. A kdo do desátého dílu získá nejvíce bodů, dostane ode mě věcnou cenu! Volejte sláva a tři dny se radujte (a snažte se od sebe moc neodepisovat) :D

První otázka zní: Na kterém místě přesně jsem viděla onoho černého psa?
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Anketa

Kontrolní otázka - který čaj máte raději k vodní dýmce? (prosím, odpovězte, ať můžu konečně všem dokázat, že nejlepší je Karkáde :)

Masala/Saleb
Karkáde/Ibišek
Tuareg
Nějaké Japonsko...třebá...Kukicha
Dumka/Živý-mrtvý (tj. ještě o něco odpornější dumka :)
Něco úplně jiného (a Kofola se nepočítá :)

Komentáře

1 Pierretta Pierretta | 19. dubna 2013 v 22:22 | Reagovat

Ach jo, to je děs, člověk by čekal že první kapitola bude taková vysvětlovací a nebude se moc dít a ty takhle necháš člověka na konci sedět s otevřenou hubou a v hlavě s neodbytnou otázkou: "A to jako nepokračuje dál? Jakto?! Chci víc!"

Bylo to parádní a napjatě čekám jak to bude dál :) doufám, že na pokračování nebudeme muset čekat dlouho.

2 Rivean Rivean | Web | 19. dubna 2013 v 22:39 | Reagovat

neboj kočičko, dvojka už je ve výrobě :D za hodnocení samozřejmě nesmírně děkuji, vážím si ho a motivuje mě jako nic jiného :D a víš co - nechtěla jsem to nějak natahovat, ať se člověk dozvídá pravidla za pochodu, stejně jako se vyvíjel svět - máloco jsme znali od začátku, prostě to tak nějak vzniklo - najednou, neočekávatelně a jedno po druhé :D

3 Rein Snítka Rein Snítka | 19. dubna 2013 v 23:30 | Reagovat

... Takže kdy bude další kapitola? :D

Tohle mě opravdu zaujalo. Takhle nejasná první kapitola! :-? Chce to další. ;-)
Myslím, že píšeš dost dobře, moc se mi líbí to rozepsání pocitů a popisy okolí..

A ten konec! Krutý, geniální a otevřený - jak psala Pierretta.. chci víc! ;-)

Tak tedy netrpělivě očekávám další kapitolu 8-)

4 Rivean Rivean | Web | 19. dubna 2013 v 23:40 | Reagovat

abych zas nebyla až moc polichocena :D
děkuji dámy moje :) a věřte mi, pracuji na tom (a Pierrett, ty se těš zvlášť protože příště už tam budeš....doufám :D )

5 Pierretta Pierretta | 20. dubna 2013 v 0:55 | Reagovat

O_O PŘIDÁVEJ!!!

:D tak teď jsi mě na další díl nalákala spolehlivě.
A když už tak hezky Rein souhlasila se mnou, budu i já souhlasit s Rein :) - moc se mi líbí vylíčení pocitů a vlastních myšlenek. Je vážně těžké si pořád hrát, když na člověka najednou začnou doléhat všechny ty "dospělácké věci".

6 Riv Riv | 20. dubna 2013 v 1:07 | Reagovat

Yay, teď mě zbiješ, když tam nebudeš, co? O_O :-D ne, fakt to polánuju, v nejhorším se určo objevíš ve třetím dílu (což je když teď tak uvažuji asi pravděpodobnější), ale zase ten druhý bude takový rychlejší a kratší s výrazným cliffhangerem :D

7 Riv Riv | 20. dubna 2013 v 1:08 | Reagovat

ALE  ještě jeden detail - ve dvojce bude Beric Dondarion :-P muheheh, doufám, že tohle vám pořádně zavaří, dámy :D

8 Akai Akai | 20. dubna 2013 v 14:49 | Reagovat

Paráda!!! Jsem napjatá jak kšandy, jak  tohle bude pokračovat, neb by se to dalo prohlásit za slušný konec...

Toho psa jsi potkala nad místem, kde přecházíme koleje s našima psama, jak tam pak dál vede cesta nahoru k modřínovce nebo zpátky směrem k mlžákům? Jestli ne tam, tak fakt netuším ;-)

A doufám, že brzo napíšeš další díl :-D

9 Rivean Rivean | Web | 20. dubna 2013 v 15:09 | Reagovat

nebojte deti moje, dil bude brzy, slibuji :D za hodnoceni samozrejme dekuji a vyhodnoceni otazky ohledne mista rozresim az budou mit vsichni odkomentovani :D

10 Panda/Yokouš Panda/Yokouš | Web | 20. dubna 2013 v 21:34 | Reagovat

Hojahoj, hojahoj,Yaraki zas pííííííšéééééé..... :D
Je to dost schyzofrení :D Já sem si fakt až do těch posledních umělých šípů nebyla jistá,jestli je to jen jako, jestli se přenášíš do nějaký fantasy dimenze nebo jestli ti jen jebe v hlavě :D Každopádně občas je to (dle mého nepodstatného názoru) trochu moc hrubé, autenticita výroků je sice fajn, ale občas bych malinko...maličko ubrala vulgarismů a hovorových zkrácených vět, který skvěle zněj, ale zas tak dobře nevypadaj.
Ale jinak to je perfetto, magnifico a sem fakt zvědavá, co tam bude dál, protože je to čtívé jak to prostě umíš jenom ty.
:-D

11 Rivean Rivean | 21. dubna 2013 v 11:21 | Reagovat

Oujeah kotě, díky moc za comment - a přesně tak to totiž u nás vždycky bylo - na pomezí schízy a "no tohle už fakt hrát nebudu" :D a o vulgarismech sjem uvažovala - už jen s tím cílem kontrastu s naší "nenormální mluvou" - chci tam zachytit to, že jsme normální neslušně mluvící hovádka- ale máš pravdu, že ani to se nesmí přehánět....mno, zapracuji na tom, to je jisté :D
ještě jednou díky :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama