Proč lowískuji Květy Zla

21. dubna 2013 v 11:52 | Riveän |  Témata týdne
Jako už tradičně jsem k tématu týdne přistoupila přes asociace - Květ? Květy... Květy Zla!

No schválně, kdo víte co, nebo kdo jsou Květy Zla? Předem upozorňuji, že nejde o žádný pseudoepesní název nějaké mé soukromé povídky, nebo a standartní postpubertální výlevík typu "ten opilý pán z diskotéky byl mým květem zla protože mě **** a **** a **** zezadu, přesto ho lowískuji".
Mno dobře, nebudu vás už napínati - Květy Zla (Les Fleurs du mal) jsou prosím kniha od jednoho dávno mrtvého, příjemně pošahaného frantíka Charlese Boudelaira (1821-1867).




Tato sbírka básní vznikala v době, kdy býti francouzkým básníkem nebylo úplně o stres - náplň vašeho dne tvořilo bědování nad životem, lidskou existencí obecně, fungováním státu a degenerací lidstva a umění. Pokud jste něco obdivoval, nebyly to zpravidla prsa, ale něco vyloženě odpudivého, co čtenáře zaujme (představte si to trochu jako psaný hiphop) - čím hnusnější, tím víc pobouření to vzbudí, bude to víc "nové" a lidi se budou zajímat. Být takzvaným prokletým básníkem muselo být fakt super - v popisu povolání jste měli neustálé kalby, byli jste vzásadě nuceni pořád chlastat, sjíždět se opiem, souložit s jinými prokletými básníky (yaoi!) a psát strašlivé eposy oslavující mrtvolky.

Například Boudelaire byl několikrát obviněn a stíhán za urážku náboženské mravnosti a veřejné morálky a většinu jeho básní nezveřejnili (to je jak kdyby na Evropě2 najednou vyhlásili, že ten a ten hoper je až moc explicitní kretén, takže ho radši zavřem do kláštěra a nebudeme vysílat jeho songy)
Ve výsledku Bouďovi zvěřejnili ve sbírce Květy Zla jen 145 básní z nichž si osobně (a velice výrazně) pamatuji pouze báseň Mršina (nebo Zdechlina), kde popisuje, jak šel se svou kočkou na výlet do přírody a u cesty ležela nějaká nešťastná chcíplinka - následně se rozplývá nad tím jak to tam všechno pěkně kvasí a hnije a svou krasavici uklidňuje, že ona taky tak jednou skončí - k všeobecnému překvapení jeho holka z toho má psotníček.
Za vůbec nejslavnější (a nejrozsáhlejší) část sbírky je považován její 1. oddíl nazvaný Splín a ideál - tyto básně dle tetky wiki "vypovídají o poslání, umění nebo o postavení umělce, hovoří také o ženách, které autor současně miloval i nenáviděl, protože ho přitahovaly i odpuzovaly, tak se v básních střídá milostná touha a krutá bezcitnost."

Boudelaire byl magor (a to jsem ještě nezačala o Guillaume Apollinarovi), děti, pošahanej hoper, co se zviditelňoval nechuťárnama. Ale co naplat, uměl to sakra dobře a jeho básně ve výsledku vůbec nejsou špatné. Kdyby nic jiného jsou opravdu originální.
Jinými slovy ano, Charlese Boudelaire je jedním z mých oblíbenců - abych vás mohla také nakaziti, přidávám též onu zmiňovanou Zdechlinu. Takže plynové masky nasadit a vzhůru ku četbě převeliké!


Charles Boudelaire
Zdechlina
Sbírka Květy Zla

Vzpomeňte, duše má, nač za letního rána,
jak stvořeného pro lásku,
jsme přišli: u cesty zdechlina rozežraná
na horkém loži z oblásků,

s nohama nahoru jak žena všeho znalá
a potíc jedy zpod žáru,
nedbale nestoudně dokořán otvírala
své břicho plné výparů.

Na tuto hnilobu zářilo slunce zlobně,
jak dopéci by chtělo tu
a velké Přírodě zas vrátit stonásobně,
co spojilo kdys v jednotu;

a nebe patřilo, jak zdechlina v své slávě
jako květ rozvíjí se dál.
Takový silný puch, že vy jste z toho v trávě
div neomdlela, na vás vál.

A mouchy bzučely nad břichem, z jehož hnilob
dralo se černo páchnoucích
pluků larv, valících se jako černý sirob
podél těch cárů živoucích.

To všecko klesalo a stoupalo jak vlna
či perlilo se praskajíc;
to tělo, řekl bys, nafouklé mlhou zplna,
množí se, žije ještě víc.

Ten svět tak prazvláštní zněl hudbou, jako v dálce
peřeje nebo vítr zní,
či zrní, které se obrací na opálce
za rytmického třesení.

Tvary se stíraly a jenom snem už byly,
na dávném plátně lehýnce
hozeným náčrtem, jejž mistr v pravou chvíli
dokončí dík jen vzpomínce.

Tam za skalisky nás pozorovala vztekle
neklidná psice, číhajíc
na chvilku, kdy se zas zakousne do rozteklé
mršiny, z níž teď nemá nic.

- A přece jedenkrát budete, není zbytí,
jak tohle svinstvo plné much,
vy, hvězda očí mých, vy, slunce mého žití,
vy, vášeň má i strážný duch!

Ano! jak tohleto, královno spanilosti,
svátostmi zaopatřenou
vás dají do země práchnivět mezi kosti,
pod tučnou trávu zelenou.

Pak rcete, kráso má, těm červům, kteří v šeru
polibky žrát vás budou dál,
že božskou podstatu i tvar svých lásek věru,
ač dávno tlím jsem uchoval!



Tento text byl zkopírován ze serveru: http://www.cesky-jazyk.cz/citanka/charles-baudelaire/zdechlina-kvety-zla.html#ixzz2R5cVd2F1
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Černá Kočka Černá Kočka | Web | 21. dubna 2013 v 12:15 | Reagovat

Květy Zla jsou super, četla jsem z nich pár básní... Některý jsou až hodně... Řekněme šokující... Ale přijdou mi fakt dobře napsaný, určitě splňujou účel zaujmout. Zdechlina se mi zas tak moc nelíbí, ale rozhodně má něco do sebe, život je pomíjivý a stejně všichni nakonec skončíme jak ta zdechlina.
No. Takže tak. xD

2 Panda/Yokouš Panda/Yokouš | Web | 21. dubna 2013 v 12:17 | Reagovat

Myslím, že sem četla jiný překlad.... Tenhle mi kupodivu nepřijde tak nechutný. :D
Btw, když se tak vrátím k našem naprosto uplně rozdílným názorům a povahám... že sme si obě vybraly stejnou barvu pro design co? :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama