The New Beginning - kapitola druhá

27. srpna 2013 v 23:42 | Riveän |  Povídky Rivean
Pro velký ůspěch (jež je zatím...jak to říct, v očekávání?) přidávám druhý díl New Beinning, takové ty okecávací zbytečnosti dodám zítra, eď jdu chrupkat :D





Nevím, jak dlouho se budu srovnávat s tím, že mě zachránil mág. Víte, ne, že by mi kouzelníci přímo vadili, spíše mám jakousi vrozenou zášť vůči jejich obecně známé povýšenosti a nedotknutelnosti. A hrozně dupou, verbež jedna neužitečná! musela jsem v duchu podotknout v reakci na nesourodé dunění unavených nohou dívky za mými zády. Chvilku na to se ona nemotora s dusivým kašláním svezla na kolena, svírajíc si křečovitě hrudník, jako by snad chtěla vytáhnout všechen ten ohněm zkažený vzduch ze svých plic.
"Dělej! Vstávej!" houkla jsem a jedním mrknutím zkontrolovala, jestli nás náhodou někdo nepronásleduje. Nikde nikdo, jen pod svahem, který jsme se právě snažily zdolat, se tetelil hutný hnědošedý dým stoupající z deštěm navlhlé slámy na střeše hořícího hostince. Na obzoru se rýsovaly mihotavé pruhy rudého světla a až na vzdálený praskot ohně a dívčiny těžké, sípavé nádechy, se kolem rozprostíralo bezútěšné ticho.
Znovu jsem si prohlédla svou nedávnou zachránkyni a při té příležitosti jsem si naráz uvědomila, jak stašně ráda bych ji tam nechala sípat v mokré rašelině. Ale ostatní z bývalé tlupy by řekli, že jsem svině, že jsem se nezměnila. A to by přece nebyla pravda. Štika by zase na můj účet podotkl něco typicky ironického. Škoda, že teď už neřeknou nic, protože jsou do posledního mrtví. Tak trochu mi v těchto rozhodovacích chvílích přeci jen chybí, tak moc bych jim chtěla dokázat, že jsem vyrostla, že už nejsem zbabělec.

Vytáhla jsem ji zpátky na nohy. Měla v očích na chlup stejný výraz jako toulavý pes, kterého před chvilkou někdo zmrskal karabáčem. A že jsem takových psů už viděla - vždycky mají stejně zakalené duhovky, obočí ustrašeně nízko, koutky úst sklopené a nadechují se jen tak napůl, jakoby měli strach, že za přehnanou spotřebu kyslíku dostanou další výprask.
"V pohodě?" pokusila jsme se víc než na úvahy soustředit na přítomnost.
Pokývala hlavou, z tváře setřela šedavou šmouhu od popela a pokusila se zatvářit stejně odhodlaně a neústupně jako před pár minutami, když zpopelnila těch několik drancířů. Upřímně, připadalo mi to jako dost ohromující a hlavně překvapivý kousek, zvláště pak protože tahle mladá čarodějka rozhodně na první pohled nepůsobila nikterak nebezpečně. Byla asi tak stejně stará jako já, ale vlivem nenápadného odění a nepříliš výrazného líčení vypadala o dost mladší. Vlastně bych si jí nebýt celého toho incidentu asi vůbec nevšimla.
"Kudy teď?" přetrhla tok mých myšlenek.
"Vím já?" opřela jsem se dlaněmi o stehna, abych trochu vydechla - koneckonců ani mě tenhle nevítaný výlet na energii moc nepřidal. "Asi furt do kopce," mávla jsem směrem mezi stromy: "ať se dostanem co možná nejdál."
Znovu zakašlala, pak řekla jen suché: "dobře," a předběhla mě. Odhrábla jsem si umolousané vlasy z čela a následovala ji. Tak jsme ještě chvíli prchaly zmoklým lesem pořád dál po úbočí, až jsme se s vynaložením zbytku sil vyškrábaly na jakýsi hřeben kopce. Byla to v podstatě jen zvířecí stezka, vydupaná mezi nízkou klečí a borůvčím, po pár set metrech ovšem příhodně klesala pod úroveň korun stromů a po obou stranách se kolem ní zvedal asi metr vysoký val hlíny a trsů žluté trávy s dlouhými tuhými stébly. Připadalo mi to jako příhodné místo pro přespání, s trochou štěstí by nás tu nemusel nikdo odhalit - neznám drancíře, který by se v nasáklé prošívanici a těžkém železném brnění dobrovolně drápal takhle vysoko do kopce. Zastavila jsem, tak trochu doufajíc, že si toho má společnice nevšimne a bude spokojeně pokračovat dál do té neurčité dálky za obzorem.
Nejsem z těch, kdo by se vyžívali v samotě, avšak dávám zpravidla přednost společnosti bohatší a hlavně předvídatelnější. Třeba cestujete-li se žoldáky, máte vcelku jisté, že za nějakou tu protislužbu dostanete teplé jídlo a v lepším případě se povezete na koni. Prchajícího rolníka naopak snadno zlomí smyšlené vyprávění o ztrátě rodiny a oblíbeného dobytčete. Nebo se vyspíte i s ním a je vystaráno tak jako v prvním případě. Starého mága povětšinou vilná děva, tedy já, zajímá o dost méně než jeho sofistikovaný vědecký výzkum a pokud jde navíc o mága-dívku, neexistuje vlastně nic, co byste z cestování s ní mohli vytěžit. Logicky mi tudíž v tu chvíli připadala víc jako přítěž, než hodnotný společník. I když mohla jsem ji ve spánku zaříznout jako podsvinče a vzít si ty pěkné jelenicové boty a měšec. Ale neudělala jsem to. Vlastně, když o tom tak uvažuji, tímto způsobem jsem někoho zabila jen jednou jedinkrát v životě.
---

Byl sychravý podzim, déšť ustavičně napínal plachtu stanu a já měla tušení, že bude-li to dále pokračovat tímto tempem, unudím se zcela jistě k smrti.
"Za chvíli už pojedou," uklidňoval mě Štika snad po sté, když si všiml mého znechuceného výrazu a podal mi dýmající smotek bahenní trávy.
"Jestli pojedou," zdůraznila jsem a ústy dlouze natáhla nasládlého kouře.
"Pojedou," zopakoval. Pak si začal kusem vlny nasáklé tukem leštit meč a broukal si u toho nějakou mě zcela neznámou melodii. Do stanu krátce na to vběhl některý z loupežníků, kterého jsem stejně jako štikovu píseň vůbec neznala a pošeptal veliteli banditů cosi do ucha. Štika se usmál a řekl povýšeně něco jako "já ti to říkal", nebo "zase jsem měl pravdu" a nebo některou jinou z jeho oblíbených uštěpačných připomínek. Pak zasunul meč do pochvy, natáhl zbylý kouř, přičemž se labužnicky a trochu rozjařeně usmál, a vyběhl ze stanu. A já poslušně za ním.

Byli jsme tehdy dosti podobní těm drancířům, kteří dnes v noci napadli hospodu. Nelítostní, krutí a hamižní jako kobylky. Nikdo před námi nebyl v bezpečí. Štikovi se podařilo takřka nemožné - spojil dohromady několik tlup banditů, s nimiž drancoval a loupil v celém kraji a se svými kumpány vraždil jak prchající sedláky, tak zbytky královských posádek, vzdorujících postupující Pohromě. Přestože jsem se přidala až krátce před koncem jeho "krasojízdy", jak svou živnost sám s hrdostí nazýval, účastnila jsem se vypálení snad dvacítky vesnic a přepadla nespočet obchodnických karavan. Na jednu takovou jsme ten větrný den právě čekali.
---
Z úvah mě vytrhla až mladá čarodějka: "zůstáváme tady?" Chvíli jsem mlčela, protože se mi nechtělo moc odpovídat, pořád jsem tak nějak doufala, že to vzdá a nechá mě na pokoji. No tak, udělej dobrý skutek - copak takovéhle slečinky umí přežít samy v divočině? Pokoušela jsem se přesvědčit sama sebe.
"Jo, je to tu pěkně v závětří," odvětila jsem nakonec po nepřirozeně dlouhé odmlce a rezignovaně si sedla do trávy. Jsem hotový dobrák a spasitel panen...

Pár minut jsme na sebe zíraly, každá na jedné straně cesty, dokud ona pouhým pootočením zápěstí nezažehla nejbližší zlámaný keřík. Ozvalo se ostré prask! a zmoklé dřevo i přes tuto nepřející vlastnost vzplálo. Teplo sálající z čerstvého ohně mě přitahovalo svou září, vidinou bezpečí mě lákalo blíž a blíž k čarodějce. Utéct mi tak najednou připadalo poněkud nesmyslné a hlavně bezúčelné. Došla jsem proto do lesa pro pár alespoň vzdáleně oschlých větví na přiložení a vrátila se na své místo. Byl to vskutku skromný večer - všechny naše věci včetně jídla, plášťů a spacích pytlů shořely v hostinci. Praktického užití došla alespoň moje široká rudá sukně s turnýrou, jež po únavném sušení nad ohýnkem posloužila jako přikrývka. Opět jsem překvapila sama sebe, když jsem z dobré vůle darovala její polovinu své souputnici. Ani dobrý skutek však nezahnal příšerný hlad - ubíjel mě skoro stejně jako neustálé mlčení. Z čirého zoufalství jsem se nakonec pokusila prolomit nepříjemné ticho jako první: "Jak se menuješ?"
"Jantara," odvětila stroze a kývla na mě, abych ji tuto zdvořilost oplatila.
"Jsem Riveän. Nebo Riv, Rev… nebo vlastně jakkoli budeš chtít," řekla jsem ve snaze vypadat u toho podobně tajemně jako ona. Už zase nasadila masku nečitelnosti a z vystrašené, udýchané holčičky se rázem stala záhadná žena s pramínky krvavě narudlých vlasů a vystouplými tmavými linkami pod smaragdově zelenýma očima.
"Umíš to dobře s dýkou," podotkla a rozhrábla klackem oheň, až se k nebi vznesl chomáč třepotajících se jisker.
"Hmm…," zamumlala jsme v odpověď a dodala: "ty taky nejseš úplně k ničemu. S tím ohněm to bylo dobrý," překvapilo mě, kolik pravdivého uznání jsem ještě schopna říct v jedné větě. Vážně by tě, Štiko, překvapilo jak moc jsem se změnila. Vlastně vším co momentálně dělám, bys byl asi obstojně zaskočen.
---
Zvítězili jsme. Upřímně, nemohu říct, že by to bylo nějak zvlášť nečekané. Nepamatuji se, že bychom kdy prohráli. Spustili jsme se z kopce, tváře pomalované zelenou a hnědou barvou, mezi padajícím javorovým listím, za svištění větru a desítek šípů - muselo to vypadat famózně. Bylo to dokonce tak strhující přepadení, že většina stráží se rozprchla, ještě než jsme zaútočili. Ten zbytek, vidláci a pár obchodníků, se na nějakou výraznější obranu nezmohli a tak jsme hrdinsky rozebrali vše, co vezli a je samotné jsme nechali svázané na hromadě před stany. Jeden z nich, dle oblečení jakýsi papaláš, nepřestal celé odpoledne chrlit kletby v kombinaci s výčtem králem stanovených trestů, které nás prý jistě neminou. Nemohla jsem si ve vší té podzimní rozmrzelosti pomoct a poznamenala jsem cosi o tom, že bych ho nejradši zařízla jako prase, aby už konečně zmlknul.
"Na to nemáš koule, kočičko!" opáčil Phill, ten hromotluk, který před Štikovým příchodem vedl svou vlastní bandu a nového nadřízeného nepřijal úplně s otevřenou náručí. Phill nebyl schopen přenést přes srdce, že ho Štika v nepříliš čestném souboji porazil.

"Nemám koule? Od tebe to sedí, Phille!" okřikla jsem ho. Překvapivou rychlostí se ke mně přihnal a zvedl mě za límec do výšky nejméně dvě stopy nad zem: "zní to hezky od Štikovy dvorní kurvičky!"
"Já aspoň dělám děvku dobrovolně, nejsem žádnej poraženej, kastrovanej ovcomrd jako ty, kocourku!" zasyčela jsem přidušeně, doufajíc, že můj spasitel se již brzy objeví a já neutržím žádné vážnější zranění. Bylo to jako balancovat na hraně - přiznám-li slabost, ztratím své postavení. A to jsem si nemohla dovolit. Phill mnou rozzuřeně mrsknul o zem: "se mnou žádná štětka vyjebávat nebude! Vidíte, co si náš velký dobyvatel Štika tahá do pelechu?! Zapomělas, kde je tvoje místo?!" zařval směrem k davu, který se přilákán možným soubojem shromáždil okolo nás. Phill dokonale obrátil svůj hněv proti veliteli, sprostě využil šance, aby mu mohl oplatit porážku. Vzpoura by se mu dokonale hodila.

"Tahle děvka není válečník, loupežník jako my. Je nám k ničemu, ale protože Štika si občas chce zašoustat, budem jí tu živit donekonečna!" pokračoval Phill a mával při tom taseným mečem, až jsem se musela několikrát přitisknout k zemi, aby mě nezasáhl. Někteří z řad jeho bývalých podřízených začali aktivně přikyvovat. Tohle nevypadá dobře…
---
"Odkud jsi?" vrátila jsem se zpátky k třepotavému ohni. Přeci jen tohle nejsou žádné příjemné, či lichotivé vzpomínky. V zásadě mě na nich ale asi nejvíce vytáčí, že se vrací v takovéto naprosto nevhodné okamžiky.
"Od Solného jezera," zasmála se mé otázce a přisunula se blíž k ohni. Pod tím pojmem se mi zhola nic nevybavilo a tak jsem jen učeně pokývala hlavou a dál jsem mlčela. Mokrý chlad zatím svíral smyčku kolem toho jediného červeného tepla, které tak sláblo a ztrácelo na intenzitě. "Vracím se tam," dodala pak a opět se soustředila na rýpání do ohně. Ten trochu zaštěkal, vychrlil další oblaka jisker, nadechl se nočního vzduchu a rozhořel se mnohem jasnějším plamenem.
"Ale to je úplně na druhou stranu než Přístav," poznamenala jsem, snad kdyby to nevěděla. Ukázalo se, že je jen dostatečně šílená, nikoli neznalá geografie, když řekla: "jsem tam doma. Nikoho ze svých blízkých jsem neviděla od svých sedmi let. Takže tam prostě půjdu, i kdybych šla proti deseti Pohromám."
Nejdřív jsem zalapala po dechu, až pak jsem se zmohla na odpověď. "Stejně tě už ani nepoznaj. Teda jestli ještě žijou. Jít tam je čiré šílenství," opáčila jsem.
"Je to můj domov. Nemůžu přece jen tak utéct do Přístavu, odplout někam do neznáma… úplně sama. Mistr vždycky říkal, že když zapomeneme, kdo jsme, když se vzdáme těch, které jsme milovali, přestaneme být lidmi."
"Tak to pak asi nejsem člověk," zasmála jsem se. "Tvůj mistr musel být dost naivní muž. A idealista. Takový lidi já nemám ráda. Jako by nežili v reálným světě. Jsou bohatý a mocný, tak si můžou blábolit tyhle žvásty, ale v tomhle obyčejným životě, v životě jakej žiju já a tisíce dalších, nic z toho neplatí."
Poposedla si a zamračila se: "Mistr byl skvělý člověk. Když tak toužíš utéct, co čekáš, že tam za mořem najdeš? Proč vlastně utíkáš - aby sis zachránila vlastní kůži? Necháš tu všechny své blízké, jen abys přežila? Já se vracím, protože nechci ztratit svůj domov, nevzdám se ho."
Tím pro změnu urazila mě: "myslíš, že nevím, jaké to je ztratit domov? Myslíš, že nevím, jaké to je, být úplně sám a hledat někoho, kohokoli, pro kterého bys byla důležitá? Já už se nemám kam vrátit. Já žádnej domov, kterýho bych se mohla sobecky a zbaběle vzdát, nemám," pokusila jsme se mluvit klidně a chladně, tak aby má slova účinkovala přesně a dokonale. Nevím, nakolik se mi to podařilo.
"To mě mrzí," šeptla Jantara a sklopila smaragdové oči k zemi: "Mistr vždycky říkal, že nemáme soudit lidi, pokud je dobře neznáme. Omlouvám se, jestli jsem tě nějak ranila."
Měla štěstí, že jsem se onu drobnou křivdu rozhodla zdvořile polknout.
"Kde je tvůj Mistr?" nemohla jsem se nezeptat.
"Je mrtvý."
Utekl mi drobný úsměv. Idealista. Všimla si toho a opět se nahrbila jako vzteklá kočka. Nenapadla mě jiná odpověď než: "škoda, co jinýho říct? To on tě naučil takhle čarovat, co?"
"Byl to ten největší mág, kterého jsem znala," náhlý záchvěv hrdosti jako by jí vlil krev zpátky do tváří, narovnala se, rozhrábla oheň a nově vyrojené plamínky nechala vyšlehnout vysoko k nebi, snad protože mi chtěla znovu dokázat, že kouzlit opravdu umí.
"Já moc mágů neznám, tak to nemůžu posoudit," pokrčila jsem rameny.
"Kde ty ses naučila házet dýkou?" oplatila mi otázku. Musela jsem se zasmát a na chvilku sklopit hlavu, přestože na stále ještě mokré hlíně nebyl ani náznak toho, co se mi v tu chvíli vybavilo.
---
Napadla mě jediná možnost, jak zachránit situaci: "myslíš, že neumím bojovat?! Jsem tu jako válečník, stejně jako vy všichni. Se Štikou spím, protože žádnej jinej z vás za to nestojí!" křikla jsem do davu a tasila dýku. Víte, já jsem lukostřelec, nebo alespoň do té doby jsem byla. Dýku jsem nosívala spíš pro jistotu, pro dobrý pocit, že se mám čím bránit, kdyby došlo k nejhoršímu.
Hromotluk Phill se vítězně usmál, odsekl provaz, který muže poutal na každé straně a odvedl ho asi dvacet metrů ode mě. Tam si sebejistě stoupl a klepající ho se zajatce přitiskl ke stromu: "tref ho do srdce, ty válečníku!" zahulákal a znovu se zakřenil. Věděla jsem, že tohle prostě nemůže dobře dopadnout. Nedokázala jsem se trefit dýkou na pět, natož pak na dvacet metrů. Všude okolo stáli hrdlořezové, desítky dní odříznutí od světa, v jakémsi nedobrovolném celibátu - nechtěla jsem si ani domýšlet, co mi udělají, jestli se netrefím, nebo pokud trefím omylem kteréhokoli z nich. Nebo Philla, jenž zajatce nepřestával držet. "To je naposled, cos mě podcenil!" snažila jsem se nevypadnout z role starého zabijáka, přestože jsem byla schopna soustředit se pouze na dvě věci. Zaprvé, za který konec se to, kurva, drží a zadruhé, Štiko, kde kurva jsi, když tě člověk potřebuje?!
Pokusila jsem se o jakousi parodii míření a pak dýku konečně mrštila přibližně oním požadovaným směrem. A trefila se - bohužel nikoli do zajatce, ale Phillovi přímo do hrudi - zachroptěl a skácel se k zemi. Všichni ztichli, úplně jsem cítila, jak mě propalují pohledem.
"Ten hajzl mě urazil!" oznámila jsem přidušeně.
"Ale pořád jsi nepodřízla toho sraba měšťáckýho! O to jste se vsadili!" ozval se kdosi z přihlížejících.
"Zabít vrženou dýkou není podříznout!" poučila jsem ho, stále ještě rozklepaná jsem došla až k zajatci. Vypadal přinejmenším stejně vyděšeně jako já. S vynaložením všech sil jsem obrátila Phillovo tělo, vytáhla svou dýku a s pevně sevřenými víčky jsem projela mužovým hrdlem. Pamatuji si jen, jak jsem měla ruce hrozně od krve a jak celá tlupa řičela tou tupou, divoškou radostí. Potom někdo prohlásil: "kdyby byly všechny kurvy takový!"
A pak jsem omdlela.
---
"Vrhat dýky mě naučil mě samotný lord Phillipheus, dvorní králův kejklíř a vrhač nožů!" zalhala jsem a abych si nepřipadala jako neschopný idiot, tasila jsem dýku a několikrát s ní zatočila. Taky něco umím!
"Král žádného dvorního kejklíře nemá," namítla čarodějka a změřila si mě opravdu vysoce nedůvěřivým pohledem.
"Jistěže má!" bránila jsem se.
"Lžeš, přiznej to!" usmála se a založila si ruce.
"Hele, neříkal Mistr nějaký moudro o nepodezírání ostatních?"
"To ano, ale zároveň s tím mě několikrát vzal ke dvoru."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama