The New Beginning - kapitola první

27. srpna 2013 v 23:16 | Riveän |  Povídky Pierretta
Jak jsem slíbila, právě zříte první díl nové dílovky, kterou dáváme dohromady s Pierettou, abychom měly alespoň základ příběhu našich postav na LARP Posel Boží (což jsme prošvihly, ale tak na to se dějiny neptají, že? :)

Autor: Pieretta
Postavy: Jantara od Solného jezera, Riveän, Mistr Ildir, spousta přidružených vidláků, Rolf (aneb Grizzly prase neukojený)
Fandom: originální
O co go: řekněme takové seznámení s postavami
Varování: zatím žádné :D





Ve chvíli, kdy mi na tvář dopadla první kapka deště, jsem pochopila, že se pořádnému zmáčení nevyhnu. Obrovské množství vody jsem ve vzduchu cítila celý den a to, že se už od rána na obzoru rýsovala temná bouřková mračna, mne jen utvrdilo v tom, že potřebuji najít přístřeší. A to co nejrychleji. Vesnice a hostinec už nebyly daleko. Naštěstí. Rozběhla jsem se a nebe se roztrhlo. Bylo to jako vběhnout pod vodopád nebo skočit do rybníka, voda byla najednou všude. Plášť mi těžknul, a co chvíli jsem šlápla do kaluže. Bahno mi odletovalo od bot a lepilo se mi na oblečení i holou kůži. Když dolétlo až do výšky mého obličeje a přilepilo se mi na rty, zaklela jsem a setřela ho hřbetem ruky. Cítila jsem, jak mi pár zrníček zaskřípalo mezi zuby. Odplivla jsem si. Ačkoliv do soumraku zbývalo ještě několik hodin, obloha byla temná. Proťal ji klikatý blesk a téměř mě ohlušil svým hromovým burácením. V dálce jsem už ale byla schopná rozpoznat světýlka stavení. Díky bohům! Zrychlila jsem.

Vypadá to tu úplně jinak, než když jsem tu byla naposled. Kolik to je, deset let? U všech bohů, je to už tak dávno a přesto se to zdá, jako by to bylo včera. Bylo mi tak osm, že? Vzpomínám si, že byla tma. Byla jsem utahaná jako kotě, celý den na cestě a navíc nám Mistr připravil velmi, opravdu velmi skromný oběd. Malý hostinec pro mne byl vysněnou oázou. Modlila jsem se za teplé jídlo a měkké místo ke spaní.

Před dveřmi jsem se zastavila a snažila se na poslední chvíli popadnout dech. Musím udělat dobrý první dojem. Nikdo nebude mít respekt k mokré udýchané holce. Budu klidná, budu tajemná. Lidé se budou bát a nechají mne na pokoji. A při troše štěstí dostanu něco k snědku a trochu piva na zapití.
Ve stejná požehnání jste jistě doufal i vy, Mistře. Před těmi deseti lety. Stejně jako já teď jste se na chvíli zastavil a pořádně ses nadechl.

Poslouchej, koukej se a uč se. To byla tehdy jediná slova, která jste na mě těsně před vstupem do krčmy vyhrkl a napřaženým prstem jste mi zašermoval těsně před očima. Vyjukaně jsem na něj zašilhala. Po těch pouhých pár dnech, co jsme spolu cestovali, to byla první a zároveň jediná lekce, kterou jste mi kdy dal. Slova, která jste mi stálým opakováním a vtloukáním do hlavy vypálil do mozku, do srdce, do duše. Zajímalo by mě, jestli vám stejná slova řekl i váš mistr. A jestli vám zpočátku taky přišla tak hloupá.
Vždycky mě rozesměje vzpomínka na ten večer, kdy jste se rozhodl se mnou promluvit o "těch věcech mezi mužem a ženou", mohlo mi být tak patnáct. Nebo šestnáct? Bylo úžasné vás pozorovat, jak jste v záři táborového ohně celý znachověl. Dodnes si pamatuju, co jsem vám na to odpověděla.
"Mistře," podívala jsem se vám pobaveně do očí, "pořád mi říkáte, ať poslouchám, koukám se a učím. Víte, za ty roky co spolu putujeme, jsem už slyšela nejednu děvečku vzdychat za stromem, loni v létě jsem v té vesničce u Volského brodu, kde jsme přespávali, načapala mlynářovu dceru s tím rudovlasým štolbou a, panečku," ušklíbla jsem se, " to byste nevěřil, kolik mladíků mě už chtělo vzít do učení!" Za moji drzost a prostořekost mohlo víno, co jsme společně ten večer pili, ale i když jsem si od vás vysloužila pár facek, nikdy jsem svých slov nezalitovala. Vzpomínám si, že jsem se tehdy nemohla přestat smát. Teď mi ale tahle vzpomínka chutná jinak. Už není sladká a jemná jako letní víno. Chutná hořce a trpce. Křiví ústa.

S táhlým a zlověstným zaskřípěním jsem pomalu otevřela dveře. Dala jsem si dobrý pozor, aby můj plášť byl dobře nařasený a kápě mi spadala do čela, přesně tak, jak to vždycky dělal Mistr. Chladným pohledem jsem si změřila veškeré osazenstvo a pomalu jsem za sebou začala zavírat dveře. První dojem by byl na první pokus takřka dokonalý, kdyby se mi ovšem plášť do dveří nepřivřel a já se následně málem neudusila. Hlava mi trhla dozadu a já se svalila na zem na zadek. Perfektní entrée. Celá hospoda se mínila strhat smíchy, zatímco jsem cítila, jak rudnu. Ještě, že tu nejste, Mistře, musel byste se stydět. Zahanbeně jsem zalezla ke stolu v rožku místnosti a snažila jsem se zadržet slzy potupy. Mistře…

***

Riveän si od očí otřela slzy smíchu a nenuceně se vrátila ke své dřívější činnosti. Upila ze svého poháru naplněného červeným vínem a pokračovala v konverzaci se čtyřmi žoldáky, kteří se, stejně jako ona, v krčmě schovávali před nevlídným počasím. Byla to banda tupých vidláků s přízemním humorem a takřka žádným vychováním, ale Riveän si nestěžovala. Dokud jí platili víno, byla ochotná jim dovolit občasné přejetí dlaní po stehně, nebo zatápání po jejím živůtku. Moc dobře věděla, že kdyby věci došly přeci jenom příliš daleko, mohla by jim bez zardění dýkou, šikovně ukrytou v útrobách jejích šatů, uříznout nenechavé prsty. A když by už na to přišlo, klidně i jiné nenechavé údy. Mimoděk pohledem zabloudila na druhou stranu lokálu. Odhadovala, že dívka, která si našla své místo v tmavém koutě, byla podobně stará jako ona. Vypadala žalostně, zmoklá jako slepice od hlavy až k patě. Tipovala ji na slečinku, která se potají vykradla z domu a vydala se na cestu za dobrodružstvím, plná romantických představ o životě na cestách. Hloupá naivka, pomyslela si a dál jí už nevěnovala pozornost. Zasmála se spolu s ostatními nějakému, pravděpodobně velmi obscénnímu vtipu muže, který seděl po její pravici. Některý z nich jí dolil víno a jiný zase odhrnul vlasy z krku. Dnes večer se rozhodně nudit nebude.

***

Chvíli jsem jenom tiše seděla v rohu. Hospodský mi za pár měďáků prodal svařené víno. Chutnalo odporně, ale alespoň hřálo. Když jsem byla přesvědčená, že moje existence už nikoho nezajímá, rozhodla jsem si pověsit promočený plášť u krbu, aby mi alespoň trochu vyschl. Cestou k němu jsem se rozhlédla po lokále. Bylo tu tak prázdno. Jenom tři staříci usrkávající pivo ze svých korbelů, zřejmě štamgasti, a partička čtyř neotesaných mužů, pravděpodobně cestovatelů, kteří se hlasitě bavili s dívkou v sytě rudých šatech. Ti seděli hned vedle krbu a tak jsem chtě nechtě musela projít kolem nich. Snažila jsem se svůj plášť pověsit tak, aby mi uschnul co nejrychleji. K mému zděšení mi ale začal ten na kraji zajíždět dlaní přes lýtko a podkolenní jamku stále výš a výš pod sukni. Vyjekla jsem a plácla ho přes ruku, což v nich vyvolalo bouřlivou odezvu. U celého stolu. Plášť mi tak tak nevypadl z ruky.
"No tak, holka," naklonil se ke mně. Jeho dech byl cítit hůř než týden stará mršina. "přece by ses neupejpala, ne? Takový zmrzlý kvítko, starej Rolf by věděl, jak tě zahřát." Nevšímej si ho, nevšímej si ho,opakovala jsem si a snažíc se zachovat si alespoň kapku důstojnosti jsem odkráčela ke svému stolu. Muži se zajíkali smíchy.
"Dneska si, Rolfe, nevrzneš. Tahle ti nedá."
"Jemu žádná nedá. Tomu starýmu praseti tak smrdí z huby, že by se pod ním každá zadusila." Rolf se ušklíbl.
"Tahle spíš vypadá, že kdybych jí tu sukni zvednul, vylítlo by na mě hejno netopejrů. Tý už kundičku nikdo dlouho neproluftoval." Mínili se strhat a dívka v červených šatech dál upíjela víno. Pevně jsem sevřela svůj pohár. Otřásla jsem se. Jednak kvůli oplzlostem, které po mě začali křičet a jednak proto, že od okna, u kterého jsem seděla, silně profukovalo.

Tehdy jsme seděli u jejich stolu, u toho hned vedle velkého krbu. Bylo mi příjemně teplo. Tiše jsme usedli a Mistr nám objednal něco k snědku. Mluvil hlubokým a zastřeným hlasem, pomalu a pečlivě vyslovoval. Všichni od okolních stolů nás pozorovali a šuškali si o nás. Bylo vidět, že přišel Někdo. Unaveně jsem si hlavu položila na stůl, ale vy jste mě okřikl, abych se chovala slušně. Neochotně jsem se narovnala. Netrvalo dlouho a dveřmi prošel další cizinec. Zrzek s šibalským výrazem a samolibým úsměvem na strništěm porostlých tvářích. Ihned za námi zamířil a bez jakékoliv otázky si k nám přisedl.
"Už jsem myslel, že tě tu neuvidím, ty prašivče!" zvolal radostně. "Hospodo, dvakrát pivo, ale švihem!" Tehdy si všiml i mě. "Ale, ale, kdopak to je? Neříkej mi, že je to tvoje děcko? To bych do tebe nikdy neřekl, Ildire. Vždycky ses ženských spíš bál, než abys jim lezl do postele." Zrudl jste vzteky a v mých očích trochu pohasla vaše aura nedotknutelného tajemného muže, kterou jste doposud vyzařoval.
"Je to žačka, Sirio, vzal jsem ji do učení," procedil jste mezi zuby. Zrzek si zamnul vousy na bradě.
"Ukaž se," vzal mě za bradu a různě mi ji natáčel do stran, dokud jsem se mu nevytrhla. Ušklíbl se.
"Zajímavé děcko, jsem zvědav, co si s ní počneš. Hodně štěstí s výchovou. Ale až bude trochu starší, přiveď ji ke mně. Třeba ti s výchovou trochu pomůžu." Tehdy jste si ho změřil nenávistným pohledem. Mnula jsem si bradu v místě, kde mě držel a ošklivě jsem se na něj mračila, ale pravý význam jeho slov mi došel až o několik let později. Sirio byl starý chlípník, alespoň tak jste mi to vždycky vyprávěl. Muž, se kterým jste vyrůstal. Popravdě, bylo těžké uvěřit tomu, že jste kdy býval stejně starý jako já a že jste se nenarodil s vrásčitým a vousatým obličejem. Nebudu se tím tajit, tak nějak jsem doufala, že ho tu dnes znova potkám. Třeba by mi dokázal pomoci. Třeba by alespoň donutil ty hulváty konečně zavřít hubu!

Nepřestali na mě pokřikovat obscénnosti. Snažila jsem se je nevnímat a letmo jsem pohlédla z okna. Už se setmělo, ale kapky stále bušily do zakouřeného skla okenních tabulek. Vesnice byla pustá a rozsvícených oken bylo poskrovnu. Venku se mihlo jakési světlo. Zřejmě pochodeň. Bylo to k podivu, co za blázna by šlo ven v takovém počasí?
"Copak, korouhvičko, na někoho čekáš?" Zatímco jsem studovala venkovní krajinu, přisedl si ke mně muž se zkaženým dechem, který byl tentokrát znatelně okořeněn silnou dávkou alkoholu. Sedl si ke mně až příliš blízko. A jeho ruka mi začala kasat spodničky.
"Nemusíš čekat, starej Rolf je stejně dobrej jako kterejkoliv mladík. Jen si sáhni, tvrdne stejně dobře jako před lety." Natáhl se ke mně. Dál už jsem to nevydržela a vlepila jsem mu facku, jak nejsilněji jsem mohla. V ruce mi začala pulzovat palčivá bolest. Výraz v jeho obličeji se změnil. Surově mě chytnul za zápěstí.
"To si nezvykej, ty děvko," křikl na mě a začal mi trhat oblečení. Ze všech sil jsem ho od sebe odstrčila.

Tehdy to taky nebyl klidný večer. V krčmě skupinka místních mužů slavila čísi svatbu. Všichni se zpili pod obraz, ale k našemu neštěstí dostal jeden z nich chuť se prát. Dobíral si vás, Mistře, a dokonce na vás vyklopil vaši vlastní horkou polévku. Nakonec se začal navážet i do mě. Vstal jste. Sirio se zatím někam vypařil. Zdatný řečník, to ano, dobrý obchodník, ale v potyčce jste s jeho pěstmi počítat nemohli. Proč si nechat sedřít kůži pro cizího? Chtěla jsem tehdy něco říct, už ani nevím co, ale vy jste mě umlčel prostým:
"Poslouchej, dívej se a uč se." Rychlým pohybem ruky jste si z róby smetl nudle, které na ní ulpěly. Muž se potácel.

***

Riveän mlčky pozorovala celou scénu před jejíma očima. Pranic se jí nelíbila a cizí dívky jí bylo líto. Ale pokud se chtěla vyhnout stejně neblahému konci, nemohla se s opilci přít. Pokud by se strhla rvačka a ona byla nucena prolévat krev, znamenalo by to jenom další útěk a noc strávená v chladu a dešti se jí pranic nezamlouvala. Žoldáci se pokusy svého přítelíčka náramně bavili. Úšklebek jim ale na tvářích rychle ztuhl. Stalo se hned několik věcí najednou. Okno za dívkou, která zápasila s opilým Rolfem, jako by explodovalo, miliony střípků se vysypaly a šíp, který to celé způsobil, našel cíl v Rolfově hlavě. Dovnitř vtrhlo několik mužů s pochodněmi a tasenými meči. Žoldnéři kolem Riveän vstali a tasili ty své. Hostincem se ozvaly ohlušující rány kovu o kov, ale opilí žoldáci neměli šanci. Jejich krev se zanedlouho rozlévala po podlaze. Loupežníci, drancíři, říkalo se jim všelijak a Riveän se s nimi nejednou setkala. Teď, když lidé prchali k přístavům a mířili do exilu na nový kontinent, jich přibývalo stále víc a víc. Někteří z nich odhodili pochodně a suchý dřevěný nábytek začal pod jejich plameny praskat. Jeden z drancířů zamířil k dívce. Ztěžka ze sebe shodila Rolfa a snažila se mu utéct, ale muž k ní už natahoval ruce. Riveän po něm mrštila dýku, kterou vytáhla z výstřihu a ta se mu zabodla přímo do spánku. Dívka se na ní vyděšeně otočila.
"Dělej, vem tu dýku a poběž!" křikla na ní. Možná to byla jenom rozmazlená hloupá holka, ale pořád to byla jen mladá holka. Stejně jako ona. Věděla, že putyka má zadní východ. Při troše štěstí se jim podaří utéct do lesa. Popadla svoje věci do jedné a cizinku do druhé ruky a vyrazila. Mířili k nim další muži.

***

"Jenom hlupák urazí mága, ale pouze opravdu tupý osel se s ním pouští do rvačky. Který z nich jsi ty?" Muž si na vás odplivl. Jenom opravdu pozorný divák mohl postřehnout vaše pohyby. Udeřil jste ho do odulého břicha a než se zmohl na protiúder, byl jste z jeho dosahu. S kamennou jistotou jste přeříkal mně neznámá kouzelná slova a z krbu vylétl rozžhavený uhlík, který ho popálil v obličeji. Dalších pár slov a z podlahy se uvolnilo prkno, které ho švihlo do kolene. Zhroutil se na zem a rukama si svíral obličej. Tiše úpěl. Tyčil jste se nad ním jako hora. A pak jste si přísným pohledem změřil ostatní a vrátil jste se zpět na své místo. Vedle mě. Možná jste si všiml, jakou posvátnou hrůzu jste ve mně v tu chvíli budil, i když jste tehdy použil jenom jednoduchá kouzla, nicotné tríčky oproti magii, kterou jste mi ukázal později. Ten den jsem se rozhodla, že budu stejně silná jako vy. Tak silná, že dokážu porazit i muže o hlavu vyššího, stejně jako vy toho dne, tady před deseti lety.
Vykroutila jsem se dívce v červených šatech ze sevření a zaujala jsem speciální postoj, takový, jaký jsem se posledních několik let učila a okoukala ho od Mistra Ildira. Chvatně jsem odříkala několik tajných zaříkadel, která jsem opakovala už nejmíň stokrát. Už jsem se necítila vystrašeně. Byla jsem si jistá. Pevná jako skála. Z rozšiřujících se plamenů vyšlehly ohnivé jazyky a sežehly několik mužů přes jejich kroužkové zbroje. Pár trámů se zlomilo vpůli a na násilníky spadl celý strop a navždy je pohřbil pod sebou. My dvě jsme mezitím vyběhly ven. Žhavé uhlíky létaly vysoko k obloze a my mizely v temnotě lesa.

Budete na mě pyšný, Mistře, to slibuju. Vím, že už mi nikdy nepocucháte vlasy, tak jak jste to rád dělával. Ani že už nikdy neuvidím váš úsměv, který byl vzácnější, než kouzelné zlaté lilie, které hledají kněží vysoko v horách, vzácnější než démanty, než nejjemnější KrarKské hedvábí. Navždy jste se mi ztratil a já se cítila bezradná. Ale vím, že ten večer, jste v té hospodě seděl se mnou. A že jste mi společně s bohy seslal požehnání. Nebo alespoň louči, která mě měla provést temnotou. Ten večer jsem poznala Riveän. A můj život nabral velmi nečekané obrátky.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama