Smrt jedné zasrané idealistky

11. září 2013 v 13:13 | Riveän |  Odpadní jáma
Dospěla jsem k nepříliš šokujícímu zjištění - co zjištění, spíše rozhodnutí.

Nikdy v životě se nevdám.
Nenechám nikoho, aby mě vláčel jak hadr a pak mě ve vší slávě vyměnil za nějakou prsatou pindu. Ne. Nikdy. To radši skončím jako stará panna... mno, skončím jako "stará" abychom byli přesní.

Víte, přestože vždycky srším na všechny strany strašlivé flamy a überhate jak jsou chlapi hrozní a nedá se jim věřit a ničeho si neváží a jak nechci dítě a manželství je na hovno protože pro toho chlapa víc než jeho rodina vždycky bude jeho vlastní ego a chtíč... tak bych ukrutně moc chtěla, aby to tak nebylo.
Vlastně někde v hloubi věřím, že to tak není - jako každý zasraný idelista, na které tak nadávám v povídkách vlastně doufám, že se lidi mohou upřímně milovat a zůstat spolu až do konce.
Tedy, věřila jsem.

Neptejte se mě, co mě k tomuto závěru dovedlo, stejně vám to nepovím a v zásadě to není tak moc podstatné.

Jen jsem měla strašlivé nutkání říct, že včera okolo poledne nadobro zemřela jedna idealistka - byla to moje vnitřní idealitka, ve kterou jsme vždycky doufala a upínala se k ní ve chvílích nouze.
Teď už nemám nic - ani víru, ani důvěru, ani naději. Prostě nic.

Vždycky jsem si přála, přes všechny ty kecy na povrchu, mít rodinu, milujícího muže a krásné dítě - možná dvě - které bych brala ven a povídala jim pohádky přesně jako to dělávala moje máma.
Jenže tenhle sen včera umřel spolu s tisíci dalších.

Zjistila jsem, že většinu žen asi čeká to hořké zklamání v podobě manželovy milenky, lží a nenávisti - a hlavně zklamání. A tak si říkám - jak vůbec může někdo někomu sebrat tátu, manžela, chlapa od rodiny. Je něco jiného přebrat z čiré lásky osmnáctilété dívce devatenáctiletého chlapce - je to na pěst, ale dá se to. Ale sebrat někomu tátu, někoho, koho ta "manželka" miluje a sdílí s ním všechno, dělá všechno proto aby byli šťastní a jejich rodina se měla dobře? Jak na to někdo může mít žaludek?
Aby bylo jasno, nějaký věkový rozdíl je mi u prdele, jde o to, že ten člověk MÁ RODINU.

Vy byste na to měli žaludek?
Já teda ne, musela bych se zabít.


Mno, vraťmě se zpět na začátek. Nevdám se, nestrávím svůj život čekáním, kdy ta nečestná bezskrupulní píča přijde a sebere mi mého muže a mým dětem tátu. To radši umřu sama a bez děí. Protože děti by měli mít tátu...
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Rita-Linne von Schaft Rita-Linne von Schaft | Web | 25. ledna 2014 v 23:21 | Reagovat

Tohle je hrozně těžký rozhodování v tom, jestli to spadá do kategorie ,,to při možném neúspěchu neunesu, ale za pokus mi to stojí," nebo už ,,to při možném neúspěchu neunesu a za ten smutek, žal, vztek, zklamání a tuny dalších emocí, mi to nestojí".
Ženy měly vždy silnou vazbu na děti, protože je devět měsíců nosily pod srdcem, zatímco muž si jen jednu noc užil. Nemůžeme po nich chtít, aby byli v tomhle ohledu moudří jako ženy, protože oni nejsou ženy a nikdy nepochopí bolest ženy při porodu, protože to nejhorší, co se jim kdy stalo, byl kopanec mezi nohy, z něhož bolest max do hodiny zmizí, zatímco žena může rodit dva dny v kuse (jako třeba moje mamka). Tak to je a nezmění se to. Otázka není proč, ale otázka je, jestli to za ten risk stojí... ale to už se opakuju. :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama