Témata týdne

Pojměme to třeba egoisticky...

24. srpna 2013 v 23:07 | Riveän
Jak název napovídá budeme se dnes baviti o mém životě.


Nečekejte však žádné emařiny, netěšte se na výčet strašlivých strastí, které mě jistojistě sužují. Právě naopak - rozhodla jsem se zde sepsat výčet věcí, které mě při životě drží a záměrně vynechat ty, jež mě od něj občas odrazují. Nehodlám zde zároveň řešit ani fyziologickou podtatu života, ani jeho smysl, či snad cenu - to si nechme na jindy.

Jedna vyloženě příjemná...

19. června 2013 v 19:25 | Riveän
Howgh, dobří lidé!

Pamatujete ještě, jak jsem tu útrpně sténala nad chováním svých zastydlých, pubertálních, netolerantních, omezených spolužáků? I kdyby ne... důležitým faktem zůstává, že jsem se svým kruhem a dalšími cca 120 lidmi vyrazila na povinný výcvikový kurz do jižních Čech.
Abych byla úplně přesná - nedávno jsem se z něj vrátila (a stihla nedostat zkoušku z matiky protože nevím, že 3 krát 3 je devět, ne 6... -třikrát hurá-). A popravdě musím své prvotní hodnocení trochu poupravit. Část mých spolužáků se opravdu chovala jako banda orangutanů v říji - nejdrsnějším počinem pro ně bylo zhulit se a opít (nic proti hulení a pití, ale dle mého názoru by tyto aktivity měly fungovat spíše jako podpora zábavy, ne jako zábava samotná) a pak nadávat ostatním na barvu/střih oblečení - z toho jsem vyrostla tak ve svým patnácti letech a teď už mě to tak nějak nebere...


Oproti výše zmíněnému se ovšem velká část mého kruhu a lidí z jiných oborů osvědčila jako skvělí parťáci, se kterými se dá bez problémů vyrazit 22 kilometrů pěšky do Slavonic (po dokonale prokalené noci podotýkám), podniknout sedmikilometrovou cestu tam a zase zpátky na Landštejn, tam přespat (teda ne že bysme úplně spali), vykládat osud s našimi vedoucími, zapět si "Když se podaří..."
Našla jsem si na místě dokonce i několik podobně postižených jedinců (čti fantazáků) a jednu parádní alwaháckou šíšu...
Jinými slovy strávila jsem kurz nakonec v kocovině - stejně jako moji orangutaní souputníci - avšak odnáším si myslím víc než jen pohlavní choroby a zradu přítele se kterým jsem byla cca 5 let...

A tímto drobným ponaučením se vlastně dostávám k hlavní myšlence tohoto pseudočlánku a též ku spojitosti s tématem týdne - není důležité ožrat se, ale pobavit se - tj pít proto, abych byla otevřenější, nebála se tančit, abych mlela větší kraviny... ne jen tak z plezíru protože už můžu a je to "kůl".
Nikdy mě nenapadlo, že na tom až tak záleží - koneckonců byla jsem zvyklá chovat se jak dělo a pít, abych si pak nemusela tolik vyčítat - náhle ale zjišťuji, že pobytem mezi larpaři a staršími lidmi, osamostatněním, prací a školou se ze mě stává sice opilec - avšak jsem opilá v zásadě jenom tak náhodou, jenom protože to združuje, ne likviduje mozkové buňky.
Nevím co víc dodat - snad jen, že má poslední týdenní kocovina byla sice náhodná, ale zároveň také velmi příjemná, obohacující a sdružující :)

/sepsáno na počest letního kurzu UK na Albeři kdesi v prdeli v jižních čechách

Proč lowískuji Květy Zla

21. dubna 2013 v 11:52 | Riveän
Jako už tradičně jsem k tématu týdne přistoupila přes asociace - Květ? Květy... Květy Zla!

No schválně, kdo víte co, nebo kdo jsou Květy Zla? Předem upozorňuji, že nejde o žádný pseudoepesní název nějaké mé soukromé povídky, nebo a standartní postpubertální výlevík typu "ten opilý pán z diskotéky byl mým květem zla protože mě **** a **** a **** zezadu, přesto ho lowískuji".
Mno dobře, nebudu vás už napínati - Květy Zla (Les Fleurs du mal) jsou prosím kniha od jednoho dávno mrtvého, příjemně pošahaného frantíka Charlese Boudelaira (1821-1867).


Nejsou šipky jako šipky

6. dubna 2013 v 15:57 | Riveän
Po dlouhém a náročném mozkovém hloubání a dloubání jsem dospěla k závěru, že se k tomuto prvoplánově vyhlížejícímu tématu týdne vyjádřím. Ono totiž nemusí být až tak prvoplánové, pojmeme-li ho správně.
Popravdě dělám to hlavně protože si myslím, že zatímco většině lidí se vybaví a) ona hospodská zábava, jež se nedoporučuje mírně přiopilým jedincům nebo b) popis druhů značení na turistických stezkách a polňačkách, mě se oproti očekávání při slově "šipky/šipka" vybaví něco zcela jiného - jako zarytému věrnému fantazákovi mi v mysli naskočí obraz opeřeného čtyřiceticentimetrového dřívka s měkčenou hlavičkou, využívané primárně ku střelbě z kuše na soupeře. Prostě střelecká šipka do kuše.


Sběratelé kuriozit, aneb téma, ke kterému jsem se prostě musela vyjádřit...

18. září 2012 v 12:55 | Riveän
Zdárek panstvo!
Tak se vám po delší odmlce zase poslušně hlásím plna elánu, nadšení a podobných od-smysluplných-činností-rozptylujících hovadinek.
Dnes vám hodlám povyprávět jednu z nejděsivějších historek, jež jsem měla ve svém dlouhém a vyloženě badass životě tu smůlu slyšet. I když ona to v zásadě ani zas taková trága nebyla - nasmáli jsme se, to rozhodně - ovšem obávám se, že po oné zkušenosti se už nikdy v životě nebudu schopna podívat na víly tak jako dříve...


 
 

Reklama